Už dlouho mě žádná knížka nepropleskla s takovou něhou a silou jako povídkový soubor Zbyňka Mrvíka. Není to žádná laciná nostalgie ani vyleštěná fikce – je to návrat do období, kdy nám poprvé někdo zlomil srdce, kdy jsme se poprvé opili, ztratili iluze a získali první jizvy. Tohle je literatura o tom, jak se z drobných ran stávají příběhy. Mrvíkovy povídky mají společného jmenovatele: chvíle, kdy se mládí pomalu a někdy bolestivě přelévá do dospělosti. Ty chvíle, které formují každého z nás. Všední situace, které se stávají rituály, a okamžiky, které si neseme až do smrti. V povídce Nakrájej mi ty děvčata držíte palce hlavnímu hrdinovi tak moc, až se vám potí dlaně. A povídka o srazu absolventů? Ta vás nakonec dostihne zezadu a trefí přesně mezi žebra. A vsadím se, že podobné zážitky, jako v povídce Cikáni máte taky. Mrvík má vypravěčský dar. Nehraje si na velké drama, ale každé téma dokáže prosvětlit – obyčejný zážitek rozbalí jako cigaretu, potáhne a předá vám ho tak, že chcete víc. Jeho styl je přirozený, upřímný, psaný s láskou k jazyku i k lidem. S humorem, co není křečovitý, s očima, které vidí pod povrch. A srdcem, co si pamatuje, jak chutná první pivo i první pusa. Tahle kniha je jako večer s kamarády, co jste dlouho neviděli. Sedíte spolu na dvorku, pije se levné víno a všichni si pamatují věci trochu jinak, ale v jádru stejně. A mimochodem – víte, proč se Marsky jmenujou Marsky? Zkuste si to přečíst. Možná si na něco vzpomenete. Jan Kunze básník, hudebník, kurátor, dramaturg
