Odevzdat se žáru, nechat se vypalovat jako hrnčířská hlína v peci. V básních Kláry Machů dochází k prostupování bolestného a tvůrčího, pod nožem řezbáře, v zemi, ve výhni slunce. Síla, která se tu rodí, jde ruku v ruce s jemností. Je to poezie plná dotýkání, ale nezůstává u smyslovosti. Jde dál, až k závrati nad tajemstvím života, konečnosti a věčnosti.
