Novinářka Eliška odjíždí se svým partnerem Adamem na Šumavu, kde chtějí strávit několik společných dní a možná zachránit vztah, který se jim pomalu rozpadá pod rukama. V zapadlé vesnické hospodě se však dozví o starém železničáři, který žije sám ve zrušeném nádražním domku uprostřed lesa. Vlaky tudy už desítky let nejezdí, ale každý večer se z nádražních tlampačů stále ozývá jeho hlas. Čte poezii své mrtvé ženě. A také lesu, protože podle něj si i stromy a zvířata zaslouží slyšet básně. Elišku jeho příběh pohltí. Začne se za starým mužem vracet, naslouchá jeho vyprávění o lásce, věrnosti a společném životě a postupně ztrácí odstup, který by si jako novinářka měla udržet. Jenže lidská paměť není spolehlivý archiv. A krásně vyprávěný příběh ještě nemusí být pravdivý. Román o lásce, samotě, vině a paměti. O tom, jak snadno uvěříme člověku, který nám nabídne příběh, jemuž uvěřit chceme.
