Sbírka básní Varlama Šalamova (1907-1982) obsahuje jak ranné básně z počátku 50. let, psané ještě ve výkonu trestu a ve vyhnanství, tak i pozdější básně z 60. a 70. let, v nichž se Šalamov k lágrové zkušenosti vrací jakoby s odstupem a dává prostor i reflexi přírody jako nezřídka posledního útočiště člověka nacházejícího se v krajní situaci, či historickým motivům, které v jeho poezii slouží jako paralelní prostor pro úvahy o tradici státního násilí a odporu proti němu.