Pomstila jsem bratra a prošla peklem. Bez nadsázky. Zranění duše a těla se pomalu hojí a já kopu hroby. Pracovně. Není to práce snů, ale je to práce. Jedna z mnoha, jedna z těch, které mi mysl dovolí. A do toho najednou přijde on. S nabídkou jiné práce. Takové práce, kterou jsem opustila, takové, na kterou bych nejraději zapomněla. Takové, ve které jsem dobrá. Ne, že bych kopala hroby nějak křivo nebo moc mělce, ale tohle umím líp. Nevezmu to, mám rozum. Jenže Milan je sympaťák a zachránit dívku vězněnou mafií zkusí klidně sám. Taky kope hrob. Svůj vlastní. Můžu jít s ním, nebo mu jít na pohřeb. Druhá možnost je horší.
