Alžírský režisér Mohammed Lakhdar-Hamina (*1934) a nedávno zesnulý syrský režisér Nabil Maleh (1936–2016) jsou společně považováni zakladatele svých národních kinematografií a klíčové postavy arabského filmu. Vzhledem ke své politicky angažované a esteticky jedinečné tvorbě jsou také známí na mezinárodní scéně. Málokdo však ví, že v 60. letech oba dva studovali na pražské FAMU a že se toto studium bezpochyby odrazilo v jejich tvorbě. Mezi další významné asijské a africké režiséry, kteří prošli studiem na FAMU patří srílanský režisér Piyasiri Gunaratna (1939) a tuniský dokumentarista Hafed Bouassida (1947), stejně jako desítky dalších režisérů, kameramanů a scénáristů z různých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Dvojjazyčná publikace se zaměřuje na kulturní výměnu spjatou s pobytem filmařů ze třetího světa v Československu. Zahrnuje rozhovory s některými z režisérů (Hafed Bouassida, Pyasiri Gunaratna) a studie tvorby Mohammeda Lakhdara-Haminy (Olivier Hadouchi) a Nabila Maleha (Kay Dickinson). Publikace rovněž zahrnuje text Alice Lovejoy o cestě Františka Vláčila do Číny. Obecnějším kontextem se zabývá esej Daniely Hannové o arabských studentech v Československu.
