Publikace prostřednictvím analýzy vybraných myslitelů a dobových pramenů ukazuje, že právo na válku ve středověku a raném novověku nebylo jednotným institutem, ale vyvíjejícím se souborem pravidel ovlivněných náboženskými, politickými i společenskými faktory. Některé určující prvky se shodně objevují u filozofických i právních pramenů - např. posun od teologických myšlenek k více přirozenoprávním a racionalistickým východiskům nebo také důraz na autoritu panovníka. V některých ohledech se však teorie s praxí zajímavým způsobem rozchází - to dokládá např. smluvní a komunitní aspekt středověkého a raně novověkého práva na válku.
