Marie Škrdlíková je mimořádný přírodní úkaz. Její povídky voní půdou, kořeny, stonky, listy i květy a rozrůstají se v louku, po které putují stíny mraků. Tady musíme ulehnout a být znovu dětmi, abychom mohli ucítit všechny vůně, zaslechnout všechny zvuky. Prostřednictvím obrazů křehkého světa a jeho okrajů se vracíme se do dětství a dospívání, mezi postavy překypující životem i tváří v tvář nelehkým okolnostem. Díváme se na nebe skrz stébla trávy, pískáme na prsty a posloucháme vyprávění o tom, kam patříme, kým jsme a co ztrácíme v mistrovských povídkách psaných s básnickou ostrostí a velkým pozorovacím talentem, přesným jazykem, který je opravdu dětský, vůbec ale ne dětinský.
