Alžběta Johanka Petrová ve své nové knize zjevně krouží kolem tématu smrti. Nablízku smrti jako by se však v básních zpřítomnila hlavně síla života, v nitkách vztahů, v bezmoci, ve strachu o vlastní děti, v odvaze opouštět - pro nové oči, pro oboustranné obejmutí lidství. Básně podobné kořenným vůním, trpké i šťavnaté jak zralé ovoce. Nevyhýbají se tíze. Nic neslibují. Hledí do očí zániku a dávají se do zpěvu, protože "tu strašnou nádheru, v jaké nádobě ji nést, aby nepopraskala?"
