Naděje je to, co činí život snesitelnější. Ovšem dokáže být i metlou lidstva, jež člověka ohlupuje a zaslepuje tváří v tvář situaci vtěleného života ve sdíleném světě. A tak lze člověka vymezit též jako animal sperans: živočich doufající. Příspěvky k filosofickým tematizacím naděje u vybraných německých a francouzských filosofů 20. století nemohou, a ani nechtějí dané téma vyčerpat. Zastoupeny jsou kapitoly diskutující téma naděje z teologické i ateistické pozice, ze stanoviska idealistického, materialistického, antropologického i existenciálního. Nešlo opominout pravděpodobně největšího klasika filosofie naděje Ernsta Blocha, jehož hlavní dílo Princip naděje zavazuje k tomu věnovat mu pozornost a představuje patrně centrální pasáž knihy, jež si předsevzala pouze přivádět k zamyšlení nad tím, co pro nás dnes ještě znamená doufat.
