Odolnost. Neohroženost. Houževnatost. Síla. Kdo by je nechtěl? Křehkost naproti tomu není v kurzu. Kdo je křehký, měl by se "pochlapit", obrnit, disciplinovat. Neukázat slabost. Neustoupit. Nepochybovat. Bezvadně fungovat. Jenže jak je na tom naše lidství doopravdy? Člověk žije v chatrném těle, v čase, ve vztazích a uprostřed událostí, které ho přesahují. Může být zraněn, zrazen nebo zasažen okolnostmi, které si nevybral. Není pánem světa. A jak připomíná Komenský, není docela pánem ani sebe sama. Křehká může být jeho mysl, vůle, srdce i činy. Křehkost lidství uvádí do neobvyklého dialogu Marthu C. Nussbaumovou a Jana Amose Komenského. Nejprve promýšlí lidskou křehkost zvnějšku, potom zevnitř - a nakonec se ptá, co s tím. Lidskost totiž není pevnost, kterou jednou dobudeme a máme navždy. Je živá. Může růst, ale také chřadnout; může být kultivována, ale i pustnout. A péče o ni nekončí školou ani dospělostí. Copak je člověk se sebou někdy hotov? Jak tedy pečovat o lidství s přívlastkem "křehké", aby bylo odolné, pevné a houževnaté - a přitom zůstalo lidské?
