Ve druhé části svého velkolepého díla C. G. Jung pokračuje v líčení stěžejních alchymických symbolů (král a královna, Adam a Eva...) a odpovídajících stavů v duševní realitě člověka. Setkáváme se zde s konečnými procesy proměny a jednotlivými stupni konjunkce, které jdou ruku v ruce se sebepoznáváním, odhalováním projekcí a morální reintegrací. „Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou „prací“ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů. Charakteristické je, že protiklady se nechápou jen jako fyzické elementy v přirozeném nepřátelství, ale zároveň jako morální konflikt. Předmět snažení je pro alchymistu vně i v nitru, fyzicky i psychicky, takže se dílo prostírá prakticky na celou přírodu. Jeho cíl tkví v symbolu, který má empirický a zároveň transcendentální aspekt.“ (C. G. Jung)
