Přicházet s první „řadovou sbírkou“ na konci osmého decennia obnáší mimo jiné i to, že si můžete dovolit téměř cokoli, ale vy to dělat nechcete, nepotřebujete, nemusíte. Moci, a nemuset, moudře už nevědět, co se ví, mít nadhled a pěstovat vtip, jichž nejde nabýt jinak než odžitými roky, tvoří ale jen jednu linii básní Michaela Třeštíka. Originálně vystavěné vzpomínky na uplynulé střídají postřehy o současnosti a zamyšlení nad smyslem tvorby, krásou a lidmi.
