Catherine Malabou se ve dvou knihách z poloviny nultých let 21. století prostřednictvím pojmu plasticity vyrovnává s filozofickou tradicí, která ji formovala, tím, že ji přepisuje coby proces proměny mezi dialektikou a dekonstrukcí. Současně vedle sebe staví organizaci nervového systému a politickou a sociální organizaci, která podmiňuje lidskou zkušenost a zároveň je jí podmiňována, přičemž rozvíjí radikální pojetí plasticity v její transformativnosti ve snaze vyhnout se jejímu ztotožnění s pouhou flexibilitou a přizpůsobivostí.
