Po knize pražských básní Kostel pro kuřáky vydává Sylva Fischerová knihu pražských povídek. Motto Ivana Diviše: Je to zem uzamklá ne snad na deset západů, ale ta, která nemíní komunikovat v domnění, že je pupkem světa. Ale ona není pupkem, je jeho slinivkou břišní, orgánem, na který lépe nesahat. platí podle ní nejen pro celou zemi, ale i pro její metropoli. Čteme tu pražské obrazy i příběhy – ty ikonické, jako v povídce Lego Staroměstského náměstí, i ty méně ikonické, jako je firemní večírek na parníku na Vltavě, celá Velká Praha (včetně Zbraslavi a Točné), je tu ale i scénka z pražského literárního života stejně jako minulé životy v podání pražské kadeřnice anebo snaha zodpovědět obligátní otázku: kde vlastně končí Žižkov a začínají Vinohrady. Natrefíme i na traktát o trhlinách, a jedné z postav se v noci zdá o modré čočce… Není to místy lehké čtení – protože tahle matička má drápy. A její obyvatelé taky. Pro povídky jsou příznačné rozmanité narativní strategie, s cílem představit Prahu a proměny jejího genia loci ve dvacátém a jednadvacátém století z různých, navzájem odlišných úhlů pohledu. „Jenom podle našeho pojetí času tomu říkáme Poslední soud, vlastně je to stanné právo. To je přece jasné, vám i mně. Stejně tak zlu nemůžeme splácet po částech – není část tam, kde je jenom celek – a stejně to pořád zkoušíme. Jako hlupáci si myslíme, že před zlem můžeme mít tajnosti,“ vysvětluje Kafka Einsteinovi. „A víte vůbec, že v naší synagoze žije zvíře, které vypadá jako kuna?“ „Nevím, protože do synagogy nechodím,“ odpoví Einstein. Když jsem z okna vlaku uviděla na budově nádraží nápis PRAHA-ŠTĚNICE, okamžitě jsem vystoupila, i když jsem měla původně namířeno jinam. Wosud je železny knjez.
