Druhá sbírka liberecké básnířky po titulu Ze dna duše (2024) vznikala v jejím těžkém osobním období, kdy jí psaní pomáhalo tyto chvíle překonat. Sama ve svém vyznání napsala, že i po letech, až si knihou bude listovat a číst verše, jež se tehdy zrodily, stále bude cítit tu bolest, kterou potřebovala vykřičet. A vedle bolesti i strach, ale někde uvnitř také mocnou vnitřní sílu, díky níž šla dál. V knize jsou tři starší básně, psané před více než dvaceti lety, ale pro autorku byly natolik podstatné, že je zde chtěla mít. Všechny ostatní jsou nové. Některé z nich považuje za svoji osobní zpověď a jsou podle ní tím nejsilnějším, co kdy napsala.
