Když se řekne devadesátá léta, někomu se vybaví mečiarismus, vybuchující auta, vyděrači, mafiáni, skinheadi a všudypřítomné násilí. A někomu jinému jen vlastní otec, ležící v pokoji přesyceném zápachem staré moči, člověk bez minulosti i budoucnosti. V této intimní sondě se prolíná otcovství, banalita malých dějin a dědictví "zlatých devadesátých". Kolektivní paměť se tu setkává s individuální, neúprosná dědičnost s vkrádající se nevyléčitelnou nemocí.