Tato kritická studie dokládá na základě konkrétních dobových příkladů, že pojem "zneužívání psychiatrie" je třeba definovat a pojímat v širším slova smyslu, a to zejména z hlediska jeho realizace v rámci totalitárního systému. Zároveň je i historickým příspěvkem k problému vyrovnání se s minulostí. Dosavadní úzké chápání pojmu redukuje problém pouze na zneužívání odborných lékařských znalostí či tzv. "chybných diagnóz", terapeutických postupů, účelových teorií a využívání lékařů-psychiatrů, kteří se stávali nástroji perzekuce vůči oponentům režimu. To ale nepostihuje a zejména nevysvětluje komplexně historický problém zneužívání československé psychiatrie v soft-sovětském stylu v letech 1948-1989, včetně otázky, proč se i někteří přední psychiatři stávali agenty Státní bezpečnosti a někteří z nich byli přímo řízeni sovětskou tajnou službou KGB.
