Kniha shrnuje výsledky uměleckého výzkumu, v níž fotografka Barbora Trnková posouvá posthumanistické myšlenky do syrové, prožívané reality. Skrze vlastní glitchfeministickou a intersekcionální perspektivu se zaměřuje na skryté hegemonie zabudované v metaprogramech digitálních technologií, které jsou v současnosti až karikatorně akcelerované boomem takzvané "umělé inteligence". Technologie zde vystupují jako senzory sotva viditelných mocenských struktur, jež formují naše životy a nadále umlčují hlasy, jejichž vhledy nám možná chybí při imaginování smysluplné a smyslově bohaté budoucnosti.
