Bužci a trojhlavá stvoření, smrtka zaplétaná červenou stuhou. Texty se silou mýtu a obrazností dítěte, rozprostřené mezi pradávným a živoucím. Až hmatatelné vize, ve kterých se zvuky těl ze sousedství prolínají s hlasy zásvětí. Z hlubin rodinných dějin, milostných zápasů a ženského těla mluvícího všemi vášněmi vystupují slova, která se brání utišení: ostrá, něžná, kousavá i posvátná. Domácnost se mění v obětiště, dětství v krajinu plnou pastí a láska v cosi, co nelze doložit. „Neřeknu, kam jsem unesla naše děti – střízlíky minuty. Nejsem Médeia, ale miluji tě stejně.“ Básnický hlas se noří pod povrch paměti, kde se vina, touha a strach množí jako bytosti z dávných bájí. Nad tím neodbytně visí třetí myšlenka.
