Paměti Josefa Klimenta představují unikátní pramen poznání protektorátu i poválečného období. Dosud nebyly souhrnně publikovány – důvodem byl nejen jejich obrovský rozsah a nepřipravenost rukopisu k vydání, ale rovněž kontroverznost mnoha Klimentových názorů, které nezapadají do „tradiční“ interpretace protektorátu. Klimentovy životní zkušenosti zcela popírají černobílé dělení společnosti na hrdiny a padouchy, na odbojáře a kolaboranty a velmi problematizují otázku legitimity státní moci, konstruktu totalitarismu i filozofie viny a trestu. Sám Kliment si vytkl cíl svých historiografických a autobiografických aktivit následovně: Doktrinářský protiklad „kolaborace, či boj“ se musí změnit v otázku „kolaborace proč a jak“. Jeho paměti ukazují malého člověka ve stínu velkých, úředníka ve vleku dějinných zlomů, který někdy idealisticky, někdy naivně věřil v právo a spravedlnost. Jedná se o zpověď člověka se všemi slabostmi, shodou okolností vyneseného na výsluní. O co výše byl, o to hlubší byl pád. Po válce byl odsouzen na doživotí.
