Už nestojím pod duhou

„Maminka říkávala, že když prší a svítí slunce, přichází duha. Ale co když dlouho prší a slunce nevychází?“ Meda se na svět dívá nevinnýma dětskýma očima. Je barevný, snový a kouzelný. Ale jak roste, barvy blednou a na povrch se dere to, co mělo zůstat hluboko ukryto. Žije v třípokojovém bytě na sídlišti, kde místo jistoty narůstá napětí a Meda se cítí čím dál víc neviditelná. Ne proto, že by ji nikdo neměl rád, ale protože láska někdy nestačí.