Hlas, který Čechy přes dvacet let provázel nedělním polednem, tentokrát sám odpovídá. Václav Moravec vypráví v knižním rozhovoru vlastní příběh: dětství na malém městě, studium žurnalistiky v čase, kdy se teprve učila svobodě, bujará léta v rádiu, dvacet let před kamerou, odchod z veřejnoprávní televize a rozjezd vlastního média. Především ale mluví o tom, co z obrazovky říct nemohl. O tlaku politiků a sporech uvnitř redakcí. O rozhodnutích, jež by dnes udělal jinak, o řemesle a jeho pravidlech, o blízkosti k moci a o ceně, kterou platí za nezávislost. A o kolezích: o těch, kteří odešli dřív, i o těch, kteří by už odejít měli. Tohle je kus novodobé historie české žurnalistiky, zprostředkovaný z místa, odkud na ni bylo vidět nejlíp. A její snad nejvýraznější tvář tentokrát hovoří sama za sebe, vlastním hlasem.
