Tvorba Veroniky Holcové (*1973) představuje jeden z nejosobitějších malířských projevů současnosti. Její obrazy vibrují mimořádně silnou vizuální imaginací a intenzivní obsahovou mnohovrstevnatostí. Promítá do nich osobní zkušenost, vzpomínky, vize, podvědomé archetypální obsahy, noční můry i momenty denního snění. Všechny její malby jsou v jistém smyslu jejími autoportréty. Zároveň však vypovídají o univerzální ženské zkušenosti - o těle, zranitelnosti, síle, touze i strachu. Sama autorka říká, že její díla fungují jako "masožravé květiny" - přilákají svou krásou, ale pod vábivým povrchem skrývají napětí a neklid. Holcová nepodléhá módním vlnám, její obrazy jsou v dobrém slova smyslu nečasové. Svou tvorbu, která zahrnuje též významný soubor prací na papíře, rozvíjí jako alchymický proces, v němž se nechává vést prvky automatismu, který však kultivuje svým vybroušeným profesionálním zrakem a kompozičním citem. Přestože se v jejím díle odráží vliv surrealismu, romantismu 19. století či art brut, hovoří soudobým, zcela autonomním jazykem.
