Poezie Eli Hondl je světem protikladů. Její obraznost dokáže být lyrická a odkouzleně křehká, ale i naštvaně kritická a syrová. Na jedné straně tu „ze dna vraků prorůstají jako choroše / tlamy bílých běluh / písně tumorů samoty, abychom se jen o chvíli později stali svědky mlčení i výkřiků, jež mají kořeny v hněvu stejně jako v sexu. Jednotlivými básněmi ve sbírce se pak jako jednotící linka táhne tělesnost; ta reflektuje jak tělo vlastní, tak i tělo společenské. A nakonec je do dvojí role postaven i jazyk samotný — coby prostředek zúčtování se sebou samým: „ideologický jazyk polykej pomalu / vyklovaná rána hnisá božskou / ale třetí oko máš příliš jasné.
