Chtěli bychom žít ve vzdálenější zahradě - dostatečně daleko od hluku, prachu a rozpáleného asfaltu. Dokážeme se ale od města odpoutat? A pokud se vydáme do hor nebo třeba až někam na kraj kontinentu, co tam najdeme? Lucie Martínková ve své sbírce básnicky reaguje na proměnu a postupující devastaci přírody. Obrazy ničené, mizící krajiny se ale zároveň prolínají se záznamy tělesných pocitů. Tělo se stává řekou, dům tělem, svaly kamením. Hranice mezi tělem a Zemí se stírají. V neustálém shonu se i naše vlastní tělo mohlo stát vzdálenější zahradou, kterou bychom chtěli znovu zabydlet.
