Charles Ferdinand Ramuz (1878 – 1947), jeden z nejvýznamnějších švýcarských francouzsky píšících spisovatelů, sepsal až po letech (1929) své vzpomínky na ruského hudebního skladatele Igora Stravinského (1882 – 1971). Seznámili se v roce 1915 v kantonu Vaud u Ženevského jezera, kam se Stravinskij uchýlil před válečnou vřavou. Bylo to setkání dvou novátorských tvůrců, kteří si lidsky i umělecky natolik porozuměli, že jejich pětileté, mimořádné přátelství provázela také spolupráce na vzniku několika hudebně dramatických děl(burleskních oper-baletů), Lišáka (1916), Svatby (1914-1923), a zejména Příběhu vojáka (1918) Ramuz, mnohde si takřka zpřítomňující skladatele důvěrným tónem při psaní někdejších zážitků, vyzdvihuje u Stravinského to, k čemu sám ve svém díle směřoval: smysl pro autentičnost, poezii země, elementárnost věcí, živoucí svět a lásku k němu, vzhled, chuť a vůně jeho objektů. V některých úsecích Vzpomínky přecházejí v esej o opravdovosti v umění, o umělci a rysech osobnosti, jinde zas o lidech a jejich práci, o krajině, kterou se Stravinským společně a častokrát procházeli kolem jezera, mezi vinicemi. Nechybí ani reflexe soudobých událostí (válka, ruská revoluce). Pro Ramuze je Stravinskij učitelem opravdovosti a instinktivní přímosti. Vlivem jeho jakoby nepomíjivé přítomnosti švýcarský spisovatel současně vepisuje do svého vzpomínání poetické obrazy reality i oslavu přírody, kraje a lidí v něm, skutečnost, kterou s ruským skladatelem sdílel. Souběžně popisuje druh nebo způsob spolupráce mezi ním a Stravinským na jednotlivých dílech. Vzpomínky jsou cenným pramenem k poznání určité etapy Stravinského tvorby, jejího kontextu. Ještě zřetelněji však přinášejí bezprostřední svědectví o jeho lidské osobnosti. Nedílně s tím také obsahují sugestivní výpověď o Ramuzově uměleckém zaměření, o provázanosti poetiky jeho próz s tvářností i vizí rodné země.
