Ve své otevřené a silné autobiografické zpovědi píše Lucie Raušerová (2003) o dětství a dospívání poznamenanými násilím, závislostmi a opakovaně prožitými traumaty. Neuhýbá před náročnými tématy a s upřímností popisuje, jaké je dospívat uvězněná ve strachu, samotě a tichu. Zároveň ale ukazuje, že i z nejhlubší temnoty vede cesta k uzdravení a že odvaha mluvit je prvním krokem k vnitřní svobodě. Tato kniha ale není jen o bolesti. Je to příběh, který místy bolí, a přesto léčí. Každý v něm může najít něco svého – porozumění, sílu i odvahu k vlastní cestě. Těm, kdo podobnou zkušeností prošli, dává hlas a naději. A těm, kteří ji neprožili, otevírá oči i srdce a dává Luciina zpověď každému možnost najít v ní vlastní odraz – ať už v hledání smyslu, v překonávání těžkých období, v touze po vnitřní síle nebo v hlubším porozumění sobě i druhým.
